Na čích rukách je krev…

Marek Řezanka 

Evropská unie měla stát na hodnotách sociálního smíru a co především – míru. Již nějakou dobu se ani o jeden z těchto pilířů neopírá. Francouzský prezident Macron má plnou hlavu války – a neví, jak by poslal co nejvíce svých občanů na krvavá jatka. O českých vládních politicích, například Janě Černochové či bakaláři Lipavském snad nemá ani cenu se bavit.

 Za zmínku ale rozhodně stojí, že německá ministryně školství Bettina Stark Watzingerová (FDP) vyzývá školy, aby mladým lidem poskytly patřičnou přípravu na krizové situace, včetně válečného konfliktu. Němci se tedy opět mají připravovat na světovou válku? Paní ministryni by měl někdo osvětlit historii, v níž se již Německo na dvě předchozí připravovalo – a nedopadlo to pro něj úplně nejlépe.

Emmanuel Macron vyloženě na otevřený střet NATO s Ruskem tlačí: Dnes neexistuje konsenzus na oficiálním vyslání pozemních jednotek, ale… nic není vyloučeno.

Pokud by západní státy vyslaly své vojáky na Ukrajinu, byl by konflikt Ruska a Severoatlantické aliance nevyhnutelný“, prohlásil mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov.

Francouzský prezident Emmanuel Macron aktuálně oznámil, že pošle vojáky do Oděsy.

 Skutečně chtějí evropští občané položit své životy pro politiky typu Macrona, Scholze či Fialu?

 Přibližme si ve stručnosti požadavky obou minských dohod:

 

První minská dohoda (5. 9. 2014)

 

        vytvoření 30 km široké nárazníkové zóny, ze které měla být stažena těžká vojenská technika o 15 km na obě strany od ustavené linie kontaktu

        zákaz útočných operací

        zákaz průletu bojových letadel přes bezpečnou zónu

        stažení všech cizineckých žoldnéřů z oblasti konfliktu

        sestavení skupiny OBSE, která měla monitorovat dodržování dohod.

Druhá minská dohoda (12. 2. 2015):

        klid zbraní a těžké vojenské techniky

        efektivní sledování a ověřování příměří ze strany OBSE

        amnestie a zákaz pronásledování a trestání osob v souvislosti s událostmi v Doněcku a Luhansku a propuštění všech rukojmí

        zákaz průletu bojových letadel přes bezpečnou zónu

        stažení všech zahraničních ozbrojených útvarů a zařízení pod dohledem OBSE

        provedení ústavní reformy, klíčovým prvkem měla být decentralizace a schválení trvalých právních předpisů o zvláštním postavení některých rajónů Doněcké a Luhanské oblasti s místní samosprávou, dohodnutých se zástupci těchto území.

 

 Bývalá německá spolková kancléřka, Angela Merkelová, veřejně přiznala, jak vážně bral Západ obě minské dohody: „Minské dohody daly Kyjevu čas připravit se proti ruské armádě.“

Západ tedy ani chvíli neuvažoval o efektivním sledování a ověřování příměří ze strany OBSE, o stažení všech zahraničních ozbrojených útvarů, ani o dohledu nad provedením ústavní reformy, která by chránila občany v Doněcké a Luhanské oblasti.

 Toto rozhodnutí mělo za následek krvavý konflikt s mnoha sty tisíci padlými vojáky jak na ukrajinské, tak na ruské straně.

Dne 25. února 2024 vyšla v New York Times poměrně obsáhlá stať Adama Entouse a Michaela Schwirtze, která mimo jiné konstatuje:

Spojené státy již více než deset let pěstují tajné zpravodajské partnerství s Ukrajinou, které je nyní pro obě země zásadní v boji proti Rusku…

Partnerství C.I.A. na Ukrajině lze vysledovat ke dvěma telefonátům v noci z 24. února 2014, osm let na den před totální ruskou invazí…

Program CIA na modernizaci ukrajinských zpravodajských služeb učinil v současnosti z této země „nejdůležitější zpravodajské partnery Washingtonu proti Kremlu“. Podél ruských hranic byla vybudována síť 12 tajných základen. Jedno z podzemních center je téměř plně financováno a částečně vybaveno z prostředků CIA. Netřeba dodávat, jak by se k podobným podzemním stavbám, například v podání Hamásu, stavěl Izrael. Ani, co by dělaly USA, kdyby ruské tajné služby budovaly základny na mexicko-amerických hranicích.

Znovu si připomeňme výše uvedený výrok Angely Merkelové.

Ta v rozhovoru pro týdeník Zeit dne 7. 12. 2022 prozradila: Minské dohody z roku 2014 byly podepsány proto, aby Ukrajina dostala čas na posílení země. Byly pokusem dát Ukrajině čas. A Ukrajina také tento čas využila k tomu, aby se stala silnější, jak je vidět dnes. Ukrajina z let 2014-2015 není současnou Ukrajinou. Pochybuji, že v té době, tedy kolem roku 2015, by členské státy NATO byly schopny podpořit Kyjev v takové míře jako nyní…“

 Evropská unie a její představitelé tedy místo upřímných snah o mír připravovali půdu pro krvavý konflikt.

 Ve chvíli, kdy tento konflikt spěje k porážce Ukrajiny, sledujeme hysterii některých evropských představitelů, neboť těm dochází, že je to především jejich osobní totální prohra. Stačil zvláštní status některých rajónů Doněcké a Luhanské oblasti. Místo toho jsou na stole požadavky Ruska, tentokrát již o něco tvrdší:

 

        úplná a bezpodmínečná kapitulace Ukrajiny

        demilitarizace a zákaz vytváření polovojenských formací

        uznání nacistického charakteru politického režimu na Ukrajině mezinárodním společenstvím

        nucená denacifikace všech (ukrajinských) orgánů pod dohledem OSN

        odstoupení všech ukrajinských ústavních orgánů a uspořádání voleb do prozatímního parlamentu pod záštitou OSN

        sjednocení celého území Ukrajiny s Ruskem, kterému by předcházelo samorozpuštění zmíněného prozatímního parlamentu, a uznání aktu sjednocení ze strany OSN.

Západ odmítl dohody, aby Ukrajina krvácela – lidsky i ekonomicky. A výsledek? Pro Ukrajinu drtivý. Proto jsou někteří evropští představitelé tak běsní. Vědí, že když nyní přistoupí na mír, odhalí tím všem, co sami způsobili: Místo porážky Ruska totální likvidaci Ukrajiny. Nedovolme jim, aby takto zničili i celou Evropu.

Nelze přehlédnout ruský požadavek, že všechny kroky nového mírového uspořádání mají probíhat pod dohledem OSN. Tento apel zazníval opakovaně v obou minských dohodách, leč bohužel byl nevyslyšen.

 Máme jít s flintou v ruce bránit Zelenského režim? Každý, kdo je k takové eventualitě náchylný, by měl zvážit, že tento režim tvrdě potlačil opoziční strany i média – a rozhodně nepředstavuje demokratické zřízení. Nutí své lidi prolévat krev, ať ti chtějí či ne.

 O ochranu demokracie tu opravdu nejde. Pouze teče do bot těm, kdo mají krev na rukách, vědí to – a za žádnou cenu nechtějí dopustit, aby je to stálo jejich křesla.

 Neobětujme své životy pro nic za nic – a již vůbec ne za politiky, kteří pohřbili mír, aby svět nasměrovali k jaderné apokalypse.